Taková obrovská horda ledu a sněhu, čepice vyčnívající nad všechny ostatní těsně pod Polárním kruhem na Aljašce, to je Mount McKinley (Denali). Také hora s největším převýšením od úpatí k vrcholu na světě. Převýšení 5 500 m, je o dva tisíce vyšší, než-li má Mount Everest. Nejvyšší hora Severní Ameriky, nejchladnější hora planety. A v neposlední řadě u mnohých, co tuto bílou královnu poznali, se stala horou nejkrásnější. Před několika měsíci jsem tuto expedici naplánoval. Bylo 3. června 2009 a tak jsme tam tedy vylezli - Bartoš, Džmuráň, Moravec, Mühlbacher a Fojtík. Zbytek času jsme strávili mimo civilizaci v divočině na Aljašce.

Fakta o hoře, expedici a Aljašce můžete nalézt na samostatných www.kinley.webnode.cz stránkách věnujících se této expedici.

Expedice McKinley (Denali) a Aljaška. Co se do filmu o expedici Mount McKinley nevešlo, aneb záběry s hvězdičkou.

Propagační video Bowling Centru Trutnov s.r.o. za to, že mě podporovala již na třech světadílech a velehorách světa.

Jak vypadala vernisáž výstavy fotografií, promítání filmu a beseda v Praze (8.12.2009) - Kruhová hala ČZU.

Fakulta lesnická a dřevařská v Praze na velehorách světa. Propagační video mojí Alma Mater FLD ČZU v Praze.

Město Trutnov na velehorách světa.

Deník expedice

Taková obrovská horda ledu a sněhu, čepice vyčnívající nad všechny ostatní těsně pod Polárním kruhem na Aljašce – to je Mount McKinley (Denali). Také hora s největším převýšením od úpatí k vrcholu na světě. Převýšení 5500m je o 1800m vyšší, nežli má Mount Everest. Nejchladnější hora planety, nejvyšší vrchol Severní Ameriky a v neposlední řadě u mnohých co tuto bílou královnu poznali, se stala horou nejkrásnější.

Před několika měsíci jsem naplánoval expedici. Bylo 3. června 2009 a tak jsme tam tedy vylezli. Bartoš, Džmuráň, Moravec, Mühlbacher a Fojtík. Statistici výkonnostní praktici a salónní teoretici vysokohorského lezení už dále číst nemusí, dál půjde v podstatě jenom o emoce, prožitky.

Ale o tom to přeci celé je…

18. 5. 2009

Odjíždíme z pražského hlaváku vlakem do Frankfurtu. Cesta trvala devět a půl hodiny. Kromě vegetariána Michala jsme si všichni vytáhli řízky z domova.

19. 5. 2009

Z Frankfurtu jsme odlétali před jedenáctou hodinou s mezipřistáním ve Whitehorse v Kanadě a pak letěli dál na Aljašku do největšího místního města Anchorage. Tam na nás čekal domluvený řidič, který nás dovezl do Talkeetny. Cestou jsme nakoupili a viděli kus Aljašky - je to opravdu divočina. Hned jsem domluvil na zítřek letadlo a nocleh na dnešní noc v Talkeetna hostelu. Setkáváme se tam s Luďkovou manželkou. Kluci už jsou pět dní nahoře.

20. 5. 2009

Ráno se jdeme registrovat k rangerovi. Jsme tam první a tak kromě poplatku jdeme také na prezentaci. Tam jsme viděli nějaké ošklivé omrzliny, mrtvé a informace k hoře – hlavně mít sebou všude kbelíček na hovínka a sáčky J Po poledni odlétáme, nakupujeme sedm galonů benzínu a dojdeme asi po třech a půl hodiny z BC do C1 Skil Hill. Tam táboříme. Večer, v noci a ráno nestoupá teplota pod – 10°C.

21. 5. 2009

Jdeme do C2 Kahiltna Camp. Stavíme tábořiště v přední části ledovce po dvou a půl hodinách cesty. Je zima, hustě sněží. Zítra musíme máknout víc, snad se zlepší počasí.

22. 5. 2009

Dneska jsme došli z C2 do C3 – Mottorcycle Hill (3350m). Zde se konečně zbavíme zakopáním saní a dalších věcí. Ráno byly tyčky od stanu tak zmrzlé, že jsme si je museli rozehřívat ke skládání nad benzínovým vařičem – místo špekáčků tyčky. Je asi pět hodin k večeru a stále sněží v kuse už dva dny a nevypadá, že by chtělo přestat. Někdy víc a někdy zase míň, ale stále se sype. Dneska jsme naměřili na přímém slunku konečně dva stupně nad nulou. Ve stínu nám to ale stále nevystouplo nad – 10°C. Potřebu děláme do dvou menších soudků, dnes jsem šel jeden pytel vyhodit do trhliny a tak to smrdělo, že jsem se z toho málem poblinkal.

Slunce tu je jinak moc blízko a tak je hodně silné, že ze stanu dokáže vytvořit tepelnou komoru – pak je to tam jako v sauně. Krajina věčného sněhu a ledu je zkrátka nepopsatelně nádherná - hodně fotím, tak snad z toho něco bude.

23. 5. 2009

Ranní klepání prstů vystřídá svit slunce, který rozpustí celý stan. Když na nás začne kapat, víme, že můžeme vylézt ven. Jeden kyselý medvídek na posilněnou, vytáhnout lahve ze spacáku, napít se, jít vařit. Ovesná kaše a Číňan v podobě polívek a neocenitelných těstovin, které v sobě skrývá. K tomu pár pohledů na zasněžené hřeby hor naproti a člověk je sytý.

Udělali jsme vynášku do C4 Basin Campu (4330m). Šli jsme asi čtyři a půl hodiny, zakopali deposit, chvíli se tam váleli pro lepší aklimatizaci a pak pádili dolů. Cestou se naskytly pohledy takové, že mě občas přejel mráz po zádech. A to bylo asi jenom – 15°C, takže zimou to určitě nebylo. Zkrátka nádhera. Na jednom hřebínku jsem se zastavil a jen tak tupě zíral. Vzbudili mě ze zasnění až dva Švýcaři, co nechápali, jak jsem na ten kraj hřebene vylezl a co že tam vůbec dělám. Cestou jsem potkal ještě Kanaďany, Nizozemce, Korejce a dole také pekanové ořechy, které po maličkých kousíčkách baštím i teď. Denně bych jich měl sníst nanejvýše tak čtyři. Jenomže jsem taky ořech, takže jenom za těchto pár řádků jich skonalo alespoň deset.

24. 5. 2009

Stanovil jsem odpočinkový den, tzv. Rest Day. Kapky nás opět vyženou ze stanů. Michal už běhá po venku a vyhlašuje „Do prdele, to je krásně!“ Dneska se najíme, dáme si půlku špaget s boloňskou omáčkou navíc – jupí, strašně se na ně těším.

Záznam z večera: Pěkně jsem se dneska doslova přežral J Makarony byly super… Dokonce jsem byl dneska dvakrát na záchodě, což vzbudilo obdiv i závist, zvláště u Rádi, který to drží už čtvrtý den. Ale nakonec i se podařila k večeru hromádka, na níž si vzal pro jistotu lopatu J

25. 5. 2009

Je ráno, zase hrozná kosa. Vždycky tak pár slov a musím foukat na ruce. Dneska půjdeme natrvalo do Basin Campu… Právě vaříme snídani. Dnes jako obvykle Číňan – zeleninová Kim-Chi, s tím rozdílem, že jsme tam poprvé nasypali všechny ty malé divné sáčky. Nějak to tam poplavuje, snad nás to nezabije J Do Basin Campu jsme došli za necelé čtyři hodiny. Postavili stany, uvařili a šli spát. Už je znát, že jsme výš, horší vzduch a vlhkost. Teploty spíš nestoupají nad – 15°C – to je tu standardem.

26. 5. 2009

Kluky to táhlo nahoru, ale přesvědčil jsem je, že to není vůbec dobrý nápad… Protože bychom během 24 hodiny udělali první vynášku 2000m vertikálně. Je proto odpočinkový den. Odpoledne se půjdeme zřejmě projít k fixům (350 výškových metrů).

Před chvilkou přišel jeden Korejec z jejich obrovské asi 20ti členné expedice a nabídl nám benzín. Vzali jsme si dva galony a k tomu hromadu jídla, které jsem rozdělil. Nějaká instantní a sušená jídla, oříšky, rýže, kukuřičné flíčky – no prostě paráda. Právě do sebe něco láduji. Oni byli moc rádi, že se toho mohli zbavit a nemusí to nést dolů a nám chudým Čecháčkům nějaké jídlo navíc jenom prospěje. Už včera jsem je bedlivě sledoval. Jejich kultura a povaha, alespoň těch v horách je skutečně možné přirovnat k životu japonských samurajů… Jistěže jejich expedice je zcela odlišná od té mé. Je celá komerční a jejich vybavení a zázemí se s tím naším nedá ani zpola srovnávat. Ale ta jejich vstřícnost, úsměvy, pokora k hoře… kéž by i v Česku až se vrátím, byli všichni takový. Co se budou usmívat, vítat se a především budou k sobě přátelští, laskaví a vše hezké sobě navzájem si přející. Vždy se tohle snažím přenést i tam k nám, k nám domů, proto mě asi tak často říkají, že se směji a cizí jenom poznamenávají: „Jo to je ten, co se furt směje“. A i když to zajisté nemůže být pořád, tak bychom se o to měli alespoň snažit, naplní nás to totiž něčím hřejivým, snad štěstím, anebo alespoň tím pocitem.

Pak sem přišli dát nám jídlo ještě američtí kluci z Virginie, Colorada a jiní. Občas se tu ze shora klátí na laně někdo úplně KO. Hlava a ruce svěšené, jenom se valí dolů, někdy spadne a nic nedělá. Už ani nedřou krev. Jdou pod dnem… Je to strašný pohled, a ještě horší, když vím, že tam teprve půjdeme.

Sněží, furt a furt sněží. Předevčírem asi deset hodin, včera tak sedm a dneska asi pět hodin nesněžilo – jinak stále. Někdy to je jenom takové malé jíní, či vločky co se na slunci hnedle rozpouští. Jindy to jsou zase pořádné sněhové koule, které nás zasypávají.

27. 5. 2009

Dneska měla být vynáška do nejvyššího tábora C5 High Camp (5245m), ale probudili jsme se do rána plného sněhu. Přes noc napadlo další asi 20 cm, večer dalších 10. Je teplo, - 12°C. Takže sníh je tu takový vodnatější, nežli obvykle při – 20°C. Jenom během rána jsme slyšeli dvě laviny, co projeli někde před námi směrem ke svahu.

S největší pravděpodobností i podle toho zvuku to byli jenom laviny nově napadlého sněhu, ty k nám nedojedou.

Každou hodinu se odhrnuje nebo odsypává ze stanu další příval sněhu, jsme tu uvízlí. Není vidět na krok. Cesty co byly včera ještě vidět jsou dnes řádně zamaskovány sněhem a přefouklé vichrem. Musíme čekat, být trpěliví, udržet si náladu a být pokorní. I tohle je horolezení…

Tak přišla nová předpověď. Dneska a další dva dny obrovské sněžení – 35 cm za den. Dále střídání fronty, ubývající srážky, ale vichr 80 mil za hodinu. To si člověk nevybere. Pokud se předpověď vyplní, potom ve třech a půl dnech napadlo a ještě napadne 120 cm sněhu.

Byl jsem si popovídat s Holanďanama a pak jsem se dobrodil na záchod. To je jedna ze dvou věcí proč vylézt ze stanu – tou druhou je jídlo a vaření. Válíme se ve stanu už druhý den, je to o ničem. Kdyby alespoň tak nemrzlo. Teď bylo – 16°C.

Milý deníčku. Samou blbostí tady díky neustávající sněhové vánici venku nemáme co dělat a tak jsme se dozvěděli z GPSky, že odsud z Basin Campu Denali to mám ke svému vchodu v Trutnově 7350 km daleko.

Asi jsme byli příliš naivní, když bychom si mysleli, že to co jsme do dnešního večerního okamžiku poznali, bylo vše co Denali umí. Kromě toho, že dnes napadlo ke kolenům a to ve vysokých botách (LaSportivy Olympus Emons) nového prašanového sněhu. Se najednou bez jakéhokoliv varování zdvihl vítr – vichřice, která přišla se sněhovou bouří, zrovna jsme vařili, já to chtěl nafilmovat. Nevydržel jsem ani dvě minuty – teplota byla normální ( - 17°C), však s tou vichřicí a sněhem to všech utvořili bílé peklo. Neudržel jsem v ruce foťák, válel se po zemi, až Michal, který měl zrovna peří ho zandal. Utíkal jsem, mrzly mi ruce. Utíkal jsem do stanu. Zip zmrzl, když jsem za něj z posledních možností zcela zmrzlých a bolavých prstů trhl, tak se uprostřed roztrhl. Prostě nezbylo nic, než že jsem to podlezl do předsíňky, vnitřní zipy uškubal a vletěl dovnitř. Dýchal jsem na prsty a pak je měl v podpaždí. Bolest mě sevřela tak, že jsem křičel a v očích měl strach a slzy. Dýchal jsem si na hruď a z podpaží vytáhl až po pěti minutých. Ještě teď po hodině mě palec bolí. Nic tak rychlého, nečekaně bolestivého jsem předtím nezažil, jako když vám jehly vrazí do prstů a ty pak nejdou vyndat. Nemůžete dělat nic – jste bezmocní… Dnes poprvé hora vystrčila své drápky, budou však ještě jistě více ostřejší – budeme si muset dávat ještě větší pozor.

28. 5. 2009

Dneska zůstáváme kvůli počasí v Basin Campu již třetí den. Ze ztvrdlého sněhu jsem pilou vyřezal písmena BC – jako Bowling-Centrum a vyfotil jsem to s jejich vlaječkou. Potom taky takovou půlkouli, na ni jsem dal jejich vlaječku s logem a k tomu chci na fotku připsat: „S koulemi od Bowling-Centra si nebudete připadat jako hovnivál“.

Doufám, že zítra se počasí alespoň na část dne umoudří a my budeme moci udělat vynášku do High Campu a vrátit se zpět. Dneska jsme schválně sledovali teplotu při západu slunce. Na slunci pod přímým svitem bylo – 9°C a po čtyřech minutách klesla teplota na – 20°C. Tak obrovsky rychlé výkyvy tepla jsou neuvěřitelné.

29. 5. 2009

Je nějak dopoledne, zase bylo – 20°C a vše mokré, potřeboval bych už konečně usušit spacák. Jsme tu uvězněni již pátý den, stále sněží, mrzne a fouká vítr, který neuvěřitelně zamrazí snad vše. Předpověď je stále špatná. To vnáší do celého tábora i do nás negativní myšlenky a náladu. Snažíme se dělat legraci, ale nějak to moc už nejde… Zvláště když vidíme, jak některé vedlejší výpravy to balí. Konec – jdou dolů. Jenom za dnešní ráno odešly tři… Nevydržely to počasí a trápil je asi i čas a jídlo, benzín a bůhví co. Nyní tady vidím sám na sobě, že asi ani nedokážu představit, že bych odešel, že bych se ani nepokusil, že bych se vzdal jen tak. Že bych nebojoval ze všech svých sil. V horách a při těchto situacích člověk pozná sám sebe nejvíc. Dum spiro spero.

Tak a nakonec je všechno jinak. V poledne se sebrali dva Korejci a i přes nepřízeň počasí se vydali nahoru. Jakmile to viděli Amíci, tak se narychlo sbalí a jdou také, následují Holanďané, my a Italové. Holanďané to kvůli neměnícímu se špatnému počasí vzdávají. Ostatní končí po fixech. Nakonec jenom my jsme došli s vynáškou do High Campu – C5. Jsou tam jenom tři stany. Cesta nám trvala cca 5 hodin a zpět dvě hodiny. Bylo to pro všechny dost náročné. Přišli jsme pozdě za končícího světla přímého slunce. Počasí bylo k večeru hezké. Měli jsme zkrátka štěstí. Počasí udělalo i přes negativní předpověď hezké okno. My jsme to riskli a udělali celou vynášku. Večer tu bylo – 26°C. dopoledne v 10 hodin – 24°C a v noci hluboko pod – 30°C. Ani jsme večer nejedli. Jenom jsme padli za vlast.

30. 5. 2009

Je odpočinkový den, po včerejší hodně náročné vynášce ho všichni vítáme. Dneska jsme s Michalem nafilmovali videa pro sponzory a udělali nějaké fotky. Zbytek dne jsme nic nedělali.

31. 5. 2009

Už nás tady zase uvěznilo počasí. Zde v Basin Campu jsme již týden. Je tu zima, vlhko, skoro pořád sněží, fouká vítr, mokrý spacák nechce jen tak uschnout, jídlo pomalu ubývá stejně tak i benzín, a jediné co tu máme, jsou dva metry čtverečné pro každého plochy stanu. Co víc si přát… Už jsme měli být dávno nahoře a pokoušet se o vrchol, místo toho se mě stále jenom převaluje na mysli trpkohořké slůvko trpělivost, bez ní to nepůjde. Zůstat klidný a v pohodě, uvnitř, vstřebat síly, a když hora povolí, pak jít do vyššího kempu a pokusit se o vrchol, to proč jsme přes půl zeměkoule letěli tam, kde nám bude zima, budeme mrznout, budeme strádat a dřít až na morek kosti, tam kde budu sám sebou, šťastný a smířený, i to k horám patří, bez toho to prostě nejde…

Je večer, dne uběhl zde jako obvykle. Půlku dne člověk vyvařuje a rozmrazuje sníh a led. Je pravda, že když vstaneme v deset a v sedm už zase uléháme, tak z toho dne moc není, ale v těchto hodinách se dá být alespoň venku – to bývá nejtepleji a teplota občas jde až na – 10°C, jinak je velká zima, ‚snad už zítra budeš alespoň relativně lépe a budeme moci jít do nejvyššího kempu.

1. 6. 2009

Začal další měsíc. Ráno bylo obvykle zatažené ale tam vzadu se to trochu trhalo, později více a více až se chvilkami objevila modrá obloha. Udělal jsem brífink. Já, Michal a Pavel se rozhodujeme, že půjdeme nahoru. Martin s Radkem zatím setrvávají na svém, že ještě počkají, však těsně před naším odchodem jim to nedá a jdou také. Čekalo nás 940m převýšení, v začátku zimou a obrovským vichrem, který teplotu ještě snižoval (na samotném hřebeni šla teplota daleko pod – 30°C) nakonec však všichni dorazíme do High Campu – C5. Jsme KO. Těžké batohy, nepříznivé počasí s věčným sněžením, to už ani nezmiňuji – leč je to tu na denním pořádku. A s přibývající nadmořskou výškou nám dávají pěkně zabrat. Vaříme pozdě kolem desáté dvě čínské česnekové polévky. V těchto podmínkách je to božská nebeská dobrota.

2. 6. 2009

První ráno v C5. Ještě v noci okolo jedenácté hodiny přišel jeden stan. Dále tu jsou Poláci, kteří dnes po osmi dnech tu strávených odcházejí, a my… Jinak všichni čekají dole (C4) na lepší počasí. Chci to zkusit v horším počasí odtud. Bylo by to nesmírně těžší, ale myslím, že právě tyto rozhodující okamžiky a následně vybrané těžké cesty v nás probouzí to jakými skutečně jsme. Vzdát se, anebo jenom lehkou příjemnou cestou, anebo když to jinak nejde, tak zvolit cestu těžší, je to jenom na každém z nás, Každý jsme jiný.

Dnes tedy odpočinek a zítra pokud to bude alespoň trochu možné pokusit se poprvé dosáhnout vrcholu.

Tahle noc byla z hlediska teploty v pohodě mezi – 20 a - 30°C horší byl vítr. Zabedníte stan, vše dokonale a stejně s vámi téměř lítá. Plachty bouchají z boku, se shora, na hlavu, nespíte jenom slyšíte ty rány. Nějak nechápeme kudy, že se sem ten vítr dostává – asi skřítkové Větrníčkové.

Tak jsem oznámil a stanovil na zítra, tj. 3. 6. v 9:00 hod. ať jsou všichni připraveni na Summit, Doufám, že nám počasí bude alespoň malounko nakloněno.

A ještě jsem chtěl jednu „malinkatou“ prosbičku: „Krakonoši, Krakonoši, opatruj mě a celou moji výpravu ať nám to zítra vyjde, dosáhneme vrcholu a ve zdraví se vrátíme. Já na oplátku vyřídím uctivé tvé pozdravení místním pánům hor. Děkuju moc Krakonoši, tak ahoj, Jára.“

3. 6. 2009

O půl desáté jsme vyrazili směrem k vrcholu, cesta trvala sedm hodin a tak jsme tam tedy vylezli. Dolů nám to trvalo tři hodiny. Občas bylo hezky, a občas také ne. Azuro v mžiku vystřídal sněhový příval s kamarádem větrem, před nímž jenom těžko člověka poslouchají nohy a tělo, aby drželi tak jak chceme, zkrátka v tom pořádně „lítáte“. J No a do toho všeho, aby byl větší zážitek, mráz, který v péřových rukavicích do – 30°C mrznou prsty. Cestou jsme se jistili přes cepíny. Sněhové kotvy a smice rostoucí z nekonečného ledu. Pak jsem ještě slaňoval a lezl přes trhliny pro Michalovu ztracenou krytku foťáku, kterou jsem beztak nenašel.

A tak to je asi tak všechno…

4. 6. 2009

Z High Campu (C5) jsme sešli přes Basin Camp (C4), kde jsme vykopali první deposit, do Mottorcycle Hillu (C3), kde nás pod ledem čekal deposit druhý a kde jsme také nocovali. Cestou jsme táhli sáně a to co nás s nimi provázelo snad ani nejde popsat – zkrátka, zasraný sáňkový boby, nevyfoukaný půlmetr, na mačky balícího se sněhu, který tvoří z bot s hroty takové velké bílé koule, co místo vězni železných nosívají jsme my se v nich potáceli 50 stupňovým svahem dolů a k tomu ten snad „tunu“ vážící krám, co vás táhne společně s mírným stokilometrovým větříčkem dolů. Zkrátka slušná práce.

Večer dáme korejské dárečky – Rice and Chicken. Pekáče jsou pod stanem a vše je zapomenuto.

5. 6. 2009

Je ráno a čeká nás dlouhý 16 km přesun s veškerou bagáží na zádech a na čem jiném, než-li na těch plastových krámech. Tentokrát se pod mým tělem změní v pekelný stroj, který se řítí svahem ověnčený bílým šatem několik metrů od brzdění sněžnicemi. A tak se stalo, že jsem ujel asi sedm kilometrů a zasáňkoval na dlouhá léta dopředu. Co byl včera blbý plast, dneska skvělá sněhová tunningová kára.

Takže jsme dole v BC (2150m), měli jsme odletět, ale viditelnost nulová. Rangerka co plete ponožky jenom odvětí – „nelétá se, možná zítra, zkuste to po osmé“. Ještě se zeptá na jméno expedice, vytáhne kartičku, že jsme živý a snad že i tu čekáme na ohnivý stroj, který stejně tak ohnivě občas spadne, kartičku zahodí do hromádky k ostatním a jde si dál plést ponožky. O předpovědi nic neví a ať už jdu… A tak jdu. Stavíme stan, místo večere a postele uléháme zase do mokrých smradlavých věcí, no jo, to jsme zase dopadli, ale v pohodě… Děláme jídlo a jíme. To víte, nikdy nevíte, co přijde dál. Taková poučka od nás co už párkrát zůstali někde kdesi tamsi bez ničeho. Jo jídlo – hůůů, mňam, chjo, hůůů. Jo pití…

V kempu jsem tu potkal Ivána Valleju, přišel si ode mě půjčit lopatu na vyhrabání depotu. Je to ekvádorský horolezec, který bez kyslíku na Dhaulághiri dokončil Korunu Himaláje, tj. zlezení všech 14 osmitisícovek světa. Tak jsme si popovídali, vyfotili s přáním, které mám poslat Radku Jarošovi, který s ním byl na onom Dhaulághiri. A pak se se svými třemi jihoamerickými kamarády šel zdolávat vrchol McKinley.

Venku vedle nás po celém údolí padají snad každých deset minut laviny. Normálně by z nich byl člověk zřejmě vyplašený, teď je však po pár hodinách už přestáváme vnímat…

6. 6. 2009

Konečně jsme odletěli z ledovce na pevninu, kterou netvoří jenom bílá barva. V Talkeetně strávíme další dva dny.

7. 6. 2009

Jsme v Talkeetně. Navečer u řeky, kde děláme oheň jsou krásné západy slunka, okolo půl jedenácté večer. Je krásně osvětlená trojce svatých – Mount Hunter, McKinley a Foraker. Jinak zkouším všechna možná místní jídla. Kupodivu z toho nemám ani průjem J

Složitě domlouvám dopravu na jih pod Anchorage do městečka Hope (později se ukáže, že městečko není městečkem, ale asi patnáct baráků a silnice končící velkou žlutou cedulí s černým nápisem End), zkrátka opravdový konec světa, a sem máme jít J

U řeky ještě v Talkeetně vidíme losa a bobra.

8. 6. – 13. 6. 2009

Jsme na treku. Každý den chodíme okolo 15 mil. Viděli jsme losa, bobry, bělokury, veverky a dneska i medvědy – hnedka tři. Jeden Martina vyděsil na pět metrů a tak zalítl rychle i s batohem do jezera, ale medvídek ho nechal být. Jsou tu ale jinak všude…

Těžko popsat místní krajinu, je to divočina plná vegetace, spíše prales, v němž se těžko vyznat, zkrátka krajina, která se zdá, že nemá konce, nekonečná země nikoho – jenom zvěře a pár poutníků, kteří ji navštíví, takových jako my. Země toť vskutku překrásná, divoká a slovy snad jen stěží popsatelná.

Medvědi tu jsou jak černí, baribalové, tak hnědí, grizzlyové. Během treku jsem jezdil po jezerech na kanoích a pramicích, prostě paráda J

 14. 6. 2009

Kluci šli dál trekem, já jsem chtěl a chci zažít pravou divočinu, tak jsem tu zůstal. Ve městě můžu přeci být i doma a navíc sám to člověk vždycky nějak více vnímá… A tak jsem tu uprostřed divočiny zůstal nadobro sám. Byl jsem pro dřevo a pak se šel podívat dál do lesů, narazil na medvěda a byl u něho 40 minut. Nejblíže jsem se odvážil na deset metrů – zkrátka paráda. Takhle člověk ještě lépe vidí jak že je to obrovské zvíře. Byl to dospělý samec – grizzly.

Suším boty a nohy jsem si dal do teplého popela. Zkusil jsem také opéct sušené maso, je pak křupavější a chutná jako grilované. Budu pět dní sám, jídla mám na tři dny, tak uvidím. Budu chytat dál ryby, zatím se nedaří, jedna zabrala, ale dva metry od břehu spadla. Už mám hlad J

15. 6. 2009

Vstal jsem brzy a v deset již byl na cestě. Ve 12 hodin jsem došel k místu, kde se trek rozděluje na jeden pro běžné turisty a druhý, pro ty, kteří chtějí zažít skutečný Wild Life, včetně brodění řek a jiných. Po půlhodině docházím k první řece, brodím, je členitá a tak se brodí natřikrát, celé koryto je široké cca 100m od ledovce co tu roztává z jara. Když jsem na druhé straně tak nemohu najít pokračování cesty, ani značku, zkrátka nic. Brodím řeku další kilometr po proudu. Ta ledovcová voda může mít kolem čtyř stupňů celsia. Mám pocit, že mi snad nohy až po stehna mrznou před očima, ale jdu dál… stále žádná cesta! „ Vždyť tam safra je v mapě značená, musí tam být“. Vezmu to tedy přímo kolmo, logicky bych na ni měl tedy narazit, přecházet jí a tím ji najít. Vydávám se absolutně do takového pralesa, že snad i amazonská džungle a i jiná by téhle aljašské mohla svým chaosem močálů, stromů stojících, spadlých, ležících a divných až jeden a půl metru vysokých rostlin s ostny všude přítomných závidět její neprostupnost. Po půl hodině v kraťasech a krvavých nohou zjišťuji, že to nebude úplně ono. Nohy mě krvácejí od těch ostnů (to ještě netuším, že ty ostny zůstali v nich, budou hnisat a ještě dva dny je budu tahat, budou hnisat, mačkat hnis a půlcentovýma trny ostrými jako hroty jehel). Beru kalhoty, všude nějaké zvuky, vidím však jenom veverky a dikobraza, čekám kdy na mě vlítne grizzly, tady je to prostě jeho, sem člověk snad nikdy nešel, snad jenom průkopníci a zlatokopové Aljašky. Za ani jednoho se však nepovažuji. Spíše za blbce, který chtěl poznat divočinu, teď ji má plné nohy, tělo a vše okolo je v pr… A neví kudy kam. Po hodině bloudění jasný závěr – ztratil jsem se. Jsem uprostřed džungle, potím se, stále krvácím, ostny pronikají i kalhoty. Nikde není ani známka ničeho, nežli chaosu divočiny. Jsem tu sám bez pořádné mapy, vysílený po měsíci na expedici a tak daleko od nejbližší civilizace jak je to jen možné, zkrátka jsem v háji…

Poprvé tady na Aljašce pociťuji beznaděj, na McKinley víte alespoň dva směry, nahoru a dolů, což znamená záchrana. A tady: nalevo, napravo, dopředu i dozadu je to samá džungle plná medvědů, těch snad nejdotěrnějších milionů komárů a pralesa, že bych dopřál těm Šumavským ochráncům kůrovce, tedy pardon přírody, rádoby ekologům, měsíc ozdravného pobytu právě zde. Zde v tom, co tak vehementně chtějí. Buď by se nevrátili, což je nejpravděpodobnější, a nebo by změnili názor. Obojí je dobré, alespoň by nebyl nikdo s jointem v ruce, řetězy na nohou přivázán k suchému stromu za zády s nápisem Greenpeace či Hnutí duha a křičící zachraňte Šumavu. A pak takový zelený na otázku co je to biomasa odpoví, že mrkev J (Jackque).

Nu to jsem ale odbočil. Stručně byl jsem v Prčicích. Další tři hodiny strávil v té džungli. Uslyšel řeku, došel jsem k ní a zjistil, že kdyby ta cesta tam byl, tak jsem ji musel bez povšimnutí přejít. Bůhví… Později jsem se dozvěděl, že ta cesta vede úplně jinudy, nežli bylo v mé mapě. Řeku jsem dobrodil zpět k místu, kde jsem do ní vstoupil a šel zpět. Došel jsem KO. Absolutně. Mokrý, vyčerpaný, v nemilé náladě a s vědomím, že tady to nepůjde. Budu muset zpět. Další dva dny cesty navíc… ale což, jsem živý a znám cestu. To je myslím to hlavní. Už si nepřijdu jako Robinson Crusoe, co bude mít za pátka medvěda Grizzlyho.

16. 6. 2009

Vstávám později. Po dvanácté hodině vyrážím, už toho mám plné kecky, ale vědomí, že se blížím k civilizaci a mé domovině jakbysmet mě žene dál. Včerejšek je minulostí. Bude pro mě snad navždy velkým dnem D. Dnem věčného ztracení, kdy minuty jsou jako dny a hodiny roky… Devět mil ujdu za čtyři a půl hodiny, což nechápu, jak jde tak rychle? Ale jsem dole u Lower Russian Lake. V místním tábořišti jsou dva lidé. Angličtí (Irští) turisté Matty a Helen. Jsou bezva. Sedíme u ohně a povídáme si dlouho do noci.

17. 6. 2009

Vstávám časně. Angličtí přátelé ještě spí. Dám polední projížďku lodí na jezeře. Marně rybařím, zkouším dikobraza, jestli opravdu vystřeluju ostny. Nic nelítá. Balím, rozloučím se a jdu dál. Po čtyřech mílích jsem u silnice dál do Anchorage (asi 80 mil). Žádná veřejná doprava tu neexistuje. Půjde to jedině tedy stopem. Na ten jsem se vybavil přes noc. Velká písmena PLEASE a pod ním ještě větší Smolík J Mě snad zaručí, že místo dlouhé čekání, kdože zastaví, čekám nakonec maximálně pět minut. Stopnu pána v důchodu, může mě hodin maximálně deset mil. OK proč ne. Povídáme si, oblíbí si mě a bere mě na rozloučenou na oběd – paráda. Normální jídlo a ne žádný prášek a do něj vodu – hotový zázrak. Navíc free no super. Dále jede jinudy a ta se rozloučíme a já jdu zase stopovat. Asi tři minuty držím nápis se smajlíkem a zabrzdí smějící se týpek se slovy „Ou good, happy man“ a tak jedu dál až do Anchorage. Tam mě vysadí uprostřed města. Jdu do parku a v hodně nepřístupné oblasti u potoka rozložím stan a v něm píšu tyhle řádky. Zítra už mám rezervaci v hotelu kam se nějak přesunu. Snad mě tady nikdo nebude buzerovat, že tu nesmím být. Což zcela bezpochyby nesmím J

18. 6. 2009

Nikdo na mě včera nepřišel. Vstal jsem, sbalil se za deště a pokvykování místní veverušku a šel do hostelu. Při cestě do Anchorage jsem narazil na zastávku busu číslo 7 a 36, kterým jsem se k němu dostal. Nakoupil jsem jídlo, za mnoho peněz dárky, co věřím, že vykouzlí to co se penězi nikdy nedalo a ani nikdy nebude moci vyjádřit – úsměv, potěšení, či takové hřejivé vnitřní teplo.

19. 6. 2009

Je předposlední den tady na Aljašce. Zítra po čtrnácté hodině odlétáme do Frankfurtu, odkud jedeme v noci vlakem do naší vlasti, domova, do Čech…

Je to poslední zápis toho co nás provázelo ode dneška 33 dní. Splněné sny malých kluků, co viděli Cestu do pravěku a chtěli také něco takového prožít, uskutečnit takovou cestu - vždyť i cesta přeci může být cíl. Cílem snů, svobody, nadějí a v neposledním případě poznání, což bylo a je mým cílem. Spatřovat odlišné kultury, národy, víry a krajiny. Každá cesta do jiného koutku našeho světa, naší planety je něčím jedinečným, něčím co přinese nové poznání. Tato cesta mi přinesla hnedle tři větší poznání. Prvé bylo splnění výše zmíněné Bukovské cesty do divočiny, panenské přírody, kam ještě lidská stopa v přítomnosti nezavítala. Krajiny, kde jsou stále pány tvorstva zvířata, stromy, půda, voda, mračna a vše dobře opatrující, blankytně modré nebe. Země pralesů, medvědů, losů, veverek, dikobrazů, miliardy komárů a pro pár dnů minulých i jednoho dobrodruha, který chtěl poznat divočinu. Člověka, který snad ještě více pochopil skutečnou podstatu a jedinečnost nedotknuté krajiny. Vzácné stejně tak, jako jsou naše sny.

Druhým splněným přáním byl úspěšný výstup na vrchol opatrující tuto část světa, Mount McKinley, místními více nazývaný Denali. Vše proběhlo v absolutní pohodě, pořádku a tak jak nejlépe snad jenom mohlo. Přálo nám štěstí, nakonec i v počasí, v postupech do vyšších táborů i na samotný vrchol. Všichni členové expedice byli platnými články řetězce, který utvořil jeden kompaktní a velmi silný tým. Ač jsme nebyli velkou expediční skupinou a neměli vybavení jako expedice vedle nás, neměli průvodce, pomocníky a takové kraviny. Tak i přesto jsme dosahovali přesunových časů na maximu, které je stanovené jako nejrychlejší a dokonce jeden i předstihli. To jsou fakta. Ale tou snad skutečností nejpodstatnější byl den před samotným vrcholovým přístupem. Složili jsme modlitby a poprosili, aby to vyšlo. Šli jsme spát a ve snech si přáli, aby nás bohové hor vyslyšeli. Po osmi zatažených dnech, kdy sněžilo, bylo zamračeno a byl silný vítr se obloha proměnila v jeden modrý oceán, vítr se uklidnil, po vločce ani památky a my věděli, že nás bohové a hora vyslyšeli. Pro každého z nás to byl náš den. Dokázali jsme to! Děkuji.

A tím třetím poznáním je touha po životě. Nikdy se nevzdat práva žít, být, existovat a vždy za něj bojovat. V normálním a běžném světě to jsou slova, která nenabývají přílišného významu, vždyť přeci žít, být a existovat je tak normální a běžné. Měsíc jste se pořádně nenajedli, ráno půl litru polévky a ovesná kaše, večer nějaký prášek co se pomocí vody promění v jídlo. Měsíc ze sebe vydáváte všechnu sílu. Myslíte si, že je po všem. Hlavní cíl, vrchol, splněn. Nemáte ani ponětí, že ten hlavní cíl má teprve přijít. Poznáte sami sebe. Ještě víc do morku vaši každé kosti. Dva dny jste téměř nejedli, máte půl litru čisté vody, jídlo sotva na dva dny dopředu. Jste uprostřed ničeho. Země Nezemě. Prodíráte se pralesem, který jste si mysleli, že existuje jenom ve filmech, potíte se, ale svléknout se díky komárům nemůžete, jsou jich miliony. Občas je, vdechnete kolik jich je. Po řece brodíte močál a pak další a další. Od trnů vám krvácejí nohy, které rázem nevidíte, močál není jenom vodou na půdě, jste v bažině, propadáte se, pohnete se a propadáte se hloub a hloub, jste sami, v divočině kam lidé nechodí na večerní procházku, ani na piknik. Nejspíše zde nebyl nikdy nikdo. A možná se ani nikdo nedozví, že jste tu byli vy. Je to na vás! Poznejte sami sebe. Touhu po životě. Nikdy se nevzdat práva žít, být, existovat a vždy za něj bojovat!

Jsem u jezera, při psaní těchto řádků mi přistálo na mikině chmíří, fouknu na něj a ono poletí, třeba doletí právě až k vám, pozdravujte jej…

Ahoj deníčku, zase někdy někde, třeba právě v Zemi Nezemi napsanou, Jára.