Zatímco byla loňská zima ve znamení přejezdu nejsušší pouště Atacamy v Jižní Americe, tak ten letošní místní chladný čas jsem se rozhodl podívat do Indie a Srí Lanky. Začátkem ledna vystupuji z letadla v Colombu, největším městě Srí Lanky. Z třeskutých mrazů se člověk ocitne rázem uprostřed léta. Tento ostrov se mně podaří kromě severu procestovat křížem krážem. Viděl jsem hodně moc vyobrazení budhy. Někdy to byli sochy vysoké jako Petřínská rozhledna, snad i vyšší, jindy zase po staletí ukryté výtesy a kresby v jeskyních zapadlých míst tohoto zeleného ostrova. Putoval jsem místní džunglí a pozoroval slony v jejich přirozenosti.

Ve volnosti jsem už sledoval medvědy Grizzly a Baribaly v džunglích Aljašky, divoké koně a Lamy v Andách Jižní Ameriky, stáda velbloudů v poušti Afriky, divoké jaky v chudých státech střední Asie, ale nikdy jsem v přirozenosti neviděl nic tak velikého jako jsou sloni. Nepopsatelný rozdíl od zážitků ze zoo a okamžiků, kdy stojíte vedle tohoto patrového autobusu s chobotem a ušisky jako je surf. Vystoupal jsem na dvě skály vyčnívající z všudypřítomné džungle. Na jedné z nich nevěřícně kroutil hlavou nad bývalým královským sídlem, jež se honosilo na vrcholku jedné z těchto hor. Viděl jsem nekončící rýžová pole, sbíral cejlonský čaj, pozoroval lidi a místní zvířenu, navštívil prapodivná místa a popoletěl o kousek vedle do Indie.

V Indii jsem procestoval asi dva tisíce kilometrů (vzdálenost jako od nás do Moskvy), od jihu po střed a přesto neviděl ani polovinu z této země. Prošel jsem slum Bombaje, kde žije asi 9,5 milionů lidí na území tak velkém, jako je centrum Prahy. Potloukal jsem se místníma uličkami, které jsou nanejvýše metr široké. Obědval jsem u místních, kteří žijí v místnostech dva krát tři metry. Dole vaří, žijí a nahoře za plentou spí, v průměru šestičlenné rodiny. Procestoval jsem místními vlaky asi jeden a půl tisíce kilometrů, v jednom kupé (našich rozměrů pro 8 lidí) cestoval s 23 spolucestujícími. Na březích Arabského moře jsem plaval s karetami obrovskými, delfíny a pozoroval korálové útesy.

Chytal jsem s místními rybáři v Kerálských vodách (říční toky a délce 900 km) ryby a kraby. Jezdil na ručně vytesané lodi ptačí rezervací a pozoroval západy slunka s tisíci přeletujícími ptáky nad sebou. Dostal jsem malárii, plíseň na plíce, nějakou potvoru na hrtan a nemohl jsem chodit. Ani dnes, měsíc po návratu jsem se nevykurýroval, prý nevědí co se mnou všechno je…

V životě jsem už viděl tuze moc různých míst a mluvil s hodně moc lidmi a z každého toho místa si odnesl něco co mně do našeho světa obohatilo. Z tohohle výletu je to myšlenka k naději a vědomí skutečnosti jednoho moudrého muže, kterému říkali bápú (otec), že když vidím naši zemi, kterou mám tak moc rád a naši společnost a když si nad tím vším zoufám, tak si připomenu, že v celé historii, vždy vítězí cesta pravdy a lásky. Tyrani a vrahové, byli a jsou a na čas se mohou zdát nepřemožitelní, ale nakonec vždy padnou k zemi. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a je tomu skutečně tak. A to je asi tak všechno co bych tu chtěl říct, napsat…